Olga Studničková Šípková
Pohyb těla i duše je můj život
Veselá holka
Narodila jsem se proto, abych se mohla smát, pohybovat, ptát se, rozdávat lásku, vymýšlet ptákoviny a vůbec… prostě se to nějak mým rodičům podařilo. Táta mne učil milovat sport, přírodu a lidi, maminka zase jak správně hospodařit a občas poslat lidi do háje ( v tom ale nejsem po ní
). Celé dětství jsem dělala krásný sport moderní gymnastiku, ovšem byla jsem spíš atletický a dynamický typ sportovce, tak jsem moc vavřínů neposbírala.
Navíc jsem byla vždy holka krev a mlíko a to se bohužel v gymnastice nenosí. Bylo mi to velmi nevybíravě vyčítano ze stran trenérek a tak jsem si odnesla do života velmi nízké sebevědomí.
Přesto jsem tento sport milovala a závodila celých 18 let. To, že mi dal výbavu v podobě hezkého držení těla, ovládání rukou a nohou, pohybový rozsah a spoustu dalšího, se mi stalo výhodou při mém startu na prvním mistrovství České republiky ve sportovním aerobiku. To už jsem měla za sebou studium na sportovním gymnáziu a fakultu tělesné výchovy a sportu.
Úspěch, zlatá medaile
Do sportovního aerobiku jsem se zamilovala. Radost z krásného pohybu a rozesmátí lidé bylo to, co mne na tomto sportu bavilo. A tak jsem po pěti letech tréninku a závodění stála v Austrálii na mistrovství světa na stupních vítězů se zlatou medailí. Neprobudila se ve mne touha obhajovat a tak jsem se sportem rozloučila a nastoupila do dalšího vlaku.
Intenzivně jsem předcvičovala, trénovala svěřence, natáčela videokazety, moderovala, organizovala zájezdy, sportovně relaxační víkendy. Zažívala jsem velké pracovní naplnění i vytížení. Vše mě velmi bavilo...
Vyhoření-ztráta energie a radosti ze života
Okolo 40 roku mi tělo dalo najevo, že nectím pravidla rovnováhy a vypovědělo službu. Naprosto mi docházela energie. Nějak jsem na sebe trochu zapomněla. A tak když jsem po pěti letech odložila antidepresiva, začala jsem hledat odpovědi snad na všechny otázky co každý den nabízí.
Doprovázel mě každodenní strach a stres ze všeho, na co snad vzpomenu: ze selhání, z neúspěchu, nedostatku peněz, z komunikace, udělat změny v životě. I přes všechny tituly a medaile jsem si vůbec nevěřila a neuměla nastavit své hranice.
Svou hodnotu jsem vnímala ve výkonu. Cítila jsem se provinilá, když jsem měla den volna. Bojovala jsem s prokrastinací. Trpěla jsem, že fitka nesou mé jméno a já ve svém vytížení s nimi nemám šanci držet krok. Protože chyběly peníze, vzala jsem každou práci, i když mi nedávala smysl ani radost. A přitom děti vyrůstaly a viděly nešťastnou mámu….
Uvědomění, změny
Nějaký čas mi trvalo, než jsem se přestala litovat a “libovat” si v roli oběti. Televizní seriály jsem vyměnila za knihy o životě, a začala si uvědomovat, že není normální být unavená, nespokojená, utíkat a stále něco hledat nebo na něco čekat.
Nejsilnější moment byl ten, když jsem si na přednášce psychologa a mého manžela Milana Studničky odpověděla na jeho otázku “ Kolik dní v roce vstáváte s radostí, s natěšením?” Panečku! A tak jsem začala a otevřela dveře na cestě k rovnováze.
Vzala tužku a papír a psala a psala. Dělala všechny úkoly, které jsou třeba na odstranění strachu. Kreslila nástroje na srovnání myšlenek, co mi bere energii, kam se chci dostat. Za nějaký čas přišlo uvědomění, narůstala vnitřní síla a já vykročila. Na cestu, která mi začala měnit život. K radosti, ke svobodě, k energii, k většímu smyslu, k lásce. Pomalu jsem začala předávat své zkušenosti a vrhla se, vedle předcvičování a organizování lidí, na práci mentálního kouče.
Každý máme svůj příběh, který nás od dětství velmi ovlivňuje. Vnímám ale, že nejdůležitější je pocit, že máme svůj život ve svých rukou. A že jen na nás záleží, jestli jej budeme prožívat v harmonii, smysluplně, radostně a hlavně ten svůj. Je tak důležité neztratit kontakt sám se sebou…
Zpětně, když se ohlédnu, tak jsem vlastně velmi ráda za vše, co mě potkalo. A že jsem před léty začala kromě svého těla trénovat i svou hlavu:-). Dává mi obrovský smysl své zkušenosti předávat dál. Kromě toho, že stále cvičím a organizuji lidi s podobným smýšlením, pracuji jako koučka. Jsem šťastná, že se na mě s důvěrou obrací lidé, kteří potřebují ve svém životě vykročit a třeba udělat i změnu.
Jsem šťastná maminka dvou krásných dětí Míši a Adélky a velmi si vážím našeho vztahu, důvěry a lásky, kterou mezi sebou máme. Je to nad všechny medaile světa!
Navíc jsem šťastná babička dvou báječných vnuků, Samíka a Sebíka a čas s nimi si neskutečně užívám!
Vím, že jsem stále na cestě. Ptám se, komunikuji, snažím se naslouchat, mít oči otevřené, každý den se učím, učím se od svých dětí, které jsou mým velkým zrcadlem a inspirací. Učím se těšit se z radostí života a vážit si pádů, které jsou pro mne velkou zkušeností.
Tatínek vždy říkával „koukej ať vidíš“ a „lidi se maj mít rádi od hajzlu až po nebesa“! A měl velkou pravdu
Budu nesmírně ráda, když se mé zkušenosti i pro vás stanou inspirací na vaší cestě za větší radostí a zdravím.