Výchova dětí v pubertě aneb jak si udržet důvěru s dětmi

Jak na výchovu puberťáka…

Už nějakou dobu chci otevřít téma puberta. Jak navázat komunikaci a tím pádem důvěru mezi rodičem a puberťákem. Velmi silně si uvědomuji, že pokud chceme i v tomto období působit na své děti, pak bez těchto záležitostí skutečně nemůže být o výchově v pubertě ani řeč. Konečně jsem se odhodlala. Právě když jsem viděla, jak matka v supermarketu ječí na svou pubertální dceru. A ta jen otráveně bez energie dávala věci do košíku. Dívala se přitom do mobilu a bylo vidět, jak se snaží vlastní mámu nevnímat. 

Jejich důvěra musela být na bodu mrazu. Uvědomila jsem si, jak často lidé používají větu “musíme prostě přežít pubertu svých dětí”. Moc mne to mrzí, zejména když já si tento čas se svou dcerou “puberťačkou” užívám a jsem s ní na jedné vlně… Ovšem zpočátku to tak také nebylo.

Moje dospívání

Vzpomínám si, že když jsem přišla domů ze školy nebo z tréninku gymnastiky, vždy  se otevřely dveře z kuchyně, nakoukla mamka a s naprostou přesností se zeptala: “Co bylo ve škole?”, “Co bylo k obědu?” nebo ještě maximálně “Jaký byl trénink?” Každý den úplně stejné otázky…

Vybavuji si, že jsem z toho byla dost otrávená. Asi by mi bylo lépe, kdyby se mě nikdo na nic nezeptal. Jasně, já vím, byly jsme 3 děti rychle za sebou a prostě na nás tu energii maminka neměla. Tím pádem jsme byli i všichni najednou v pubertě. Maminka byla tak často unavená a bez nálady. Natož aby se někde zajímala o téma jak komunikovat s puberťáky. Bohužel jsem na ní viděla, jak to mé období puberty chce prostě jen přežít.
Milovala jsem ji a vždy milovat budu. I když už před 24 lety zemřela, vím, že dělala vše tak, jak nejlépe mohla. Ale v pubertě jsem za ní se svým prvním tajemstvím nešla…

Historie se (skoro) opakovala

Když přišla moje dcerka Adélka do puberty, měla jsem pocit, jako když se mi vzdaluje. Kde je ta holčička, která se mi každou chvíli vrhala okolo krku, každý večer se chtěla mazlit a kreslila srdíčka, kde to jen šlo? Vnímala jsem, jak se uzavírá, sporty ji přestávaly bavit a často byla otrávená a nekomunikativní. Bylo mi to líto a nechtěla jsem se smířit s tím, že už to jiné nebude. Že to je prostě TA puberta a historie se opakuje.

Zahleděná do svých problémů

Vzpomenu-li si na sebe, dlouhá léta jsem řešila hodně sebe. Nedokázala jsem svým dětem dát plnými hrstmi svou veselou přítomnost. Naopak, viděly mě smutnou a plačící… A velmi unavenou a bez větší radosti a energie. Vůbec jsem si v té době neuvědomovala, jaké to pro ně muselo být těžké. Byla jsem zahleděná do svých problémů, ať už s podnikáním, nebo sama se sebou, a pomalu ztrácela jejich důvěru. Nekomunikací a neřešením svých problémů.

Puberťák = parťák, aneb jak navázat důvěru s puberťákem

Začala jsem se zabývat tématem “jak mluvit s puberťákem”, začala jsem Adélku vnímat jako ženu, jako parťáka a ne dítě. Učila jsem se přemýšlet nad otázkami, abych jí neubíjela tím samým, čím ubíjela maminka mě. Hlídala jsem se, abych ji stále nepoučovala a nedělala z ní stále to malé dítě. Zpětně vnímám, jak jsem se dokázala obhajovat, když se Adélka, byť tak málo, ale ozvala. Pokud bych v tom pokračovala, zničila bych v ní i ty střípky důvěry, které tam z dětství zůstaly…

Pomalu krok za krokem jsem na ni předávala zodpovědnost. Například za úklid svého pokojíčku, za učení a její volný čas. Začala jsem jí více povídat o sobě, svůj příběh, co jsem vše dělala v pubertě. Zajímala jsem se o to, co sleduje na mobilu, místo toho, abych ji za to odsuzovala. Hlídala jsem přesně svá slova, co slíbím, to splním. Velmi jsem začala vnímat obsah svých vět, abych nevnucovala svá řešení, ale upřímně se zajímala o její názor. Hlídala jsem si čas, abych nechodila pozdě. Začala jsem si velmi silně uvědomovat, že mou největší zodpovědností je mít energii pro své dítě.

Musím konstatovat, že to trvalo možná rok i více. Obrovsky jsem zapojila trpělivost.

Naše důvěra se začala po malých krůčcích vracet. A když za mnou jednou pozdě večer Adélka přišla, lehla si ke mně, vzala mne za ruku a začala se mi svěřovat, plakala jsem štěstím… A samozřejmě nesmím zapomenout na svého syna Míšu, kterému je sice 30, ale když mi zavolá a chce poradit, jsem neskutečně ráda a moc si toho vážím…

Výchova puberťáka? Ano, ale když….

Vidím, jak je důležité být pro své pubertální dítě víc kamarád než autorita. Ovšem na druhé straně i on od nás musí cítit nastavené hranice. To si ale můžeme dovolit, až když s ním máme vybudovanou skutečnou důvěru. Pak můžeme vychovávat i puberťáka.

Proto jsem měla touhu vám napsat. Napsat, jak hodně je důležité řešit to, co nám bere energii, co nás trápí. A ne chodit každý den domů z práce unavení, vystresovaní a toto vše přenášet na své děti. Pak se nám svět komunikace může scvrknout do stále stejných otázek nebo příkazů a povelů. Důvěra se tímto pomalu vytrácí a děti se nám velmi vzdalují. Nemůžeme pak očekávat, že v nás budou mít oporu a přijdou za námi se svými starostmi a intimními pocity. Ani to, že se podělí i o radosti svého prožívání. Vím, o čem píši. 

A proto… jsem vděčná za to, čím jsem si prošla. Začala jsem získávat zpět svou energii a začala se učit. Mimo jiné komunikovat.